19.12.2015, sobota
Máma s náma ještě neskončila! Ale aspoň už se propsala do druhého dne našeho rodinného belgického dobrodružství.
DEN DRUHÝ – aneb velká cesta je složena z malých zážitků
Budík na devátou? Nééé!! Jsou chvíle, kdy si i smrtelník v nejlepších letech připadá na 180, a tohle byla jedna z nich. Každá buňka mého těla řvala nevolí a mávala transparentem: SPÁÁÁT!!! ZA SPÁNEK KLIDNĚJŠÍ! RANNÍ PTÁČE DÁL DOSKÁČE, ALE DŘÍV CHCÍPNE!
Bohužel, nedalo se nic dělat, rozehnala jsem tedy demonstraci vodním dělem ve sprchovém koutu a odešla s ostatními dolů na snídani. Nikdo z místních v jídelně nebyl, i buňky jiných jedinců zjevně považují vstávání před 10 ráno za kriminální počin.
Provětrali jsme zásoby od babičky, jen Verča se držela sójového čehosi s olivovou pomazánkou, pravíc, že si to musí vychutnat, než ji doma zahlušíme smaženým řízkem a salátem s majonézou. Poté se nám svěřila se svým bojovým plánem – navštívíme ještě před odjezdem místní čokoládovnu, abychom tam nakoupili za příjemný peníz belgické pralinky pro její přátele, příbuzné a potažmo i zbytek světa. Má prý to přesně zmapováno, cesta nás nezdrží déle, než hodinku pouhou. Inu, opět jsme jí skočili na belgickou pralinku a svolili k návštěvě velkovýrobny v předtuše glukózových orgií. Napchali jsme se do vozu, Verča nadiktovala otci souřadnice a vyjeli jsme. Proplazili jsme se několika desítkami strašlivých křižovatek, ve kterých se i tak ostřílenému řidiči, jako je můj manžel, na čele perlil pot hrůzy, třásly paže a provázejíc jízdu blouznivými výkřiky, že odtud se bez pokuty nedostanem, střídavě zkoušel brzdu a plyn, takže u kraje města už ze mne bylo jakési lidské plisé.
Ale byli jsme v cíli!! Jenom Verča vypadala poněkud nenadšeně, zmateně a posléze mírně zděšeně - místo se nějak nepodobalo tomu, jež bylo na netu vyfoceno jako zázemí pro čokoládovou fabriku. Nicméně vystoupila a statečně vyšla osudu vstříc. Vrátila se po pár minutách značně schlíple, že již ví, kde je pes zakopán – ulici sice nadiktovala správnou, ale zcela v jiné městské čtvrti, takže do čokoládovny to bylo zhruba 10 km přes celé město. Hromadně jsme prokleli její orientační nesmysl,
ale když už jsme se jednou dali do boje, mínili jsme vytrvat. Takže jsme se s asi dvěma zajížďkami a jedním neplánovaným opuštěním města po dálničním výpadu nakonec do té továrny skutečně dostali. Okolo poledne…
Po strastiplné cestě jsme byli odměněni zážitkem skutečně nezměrným – v obchodě, který navazoval na továrnu, bylo kromě množství lidí také množství čokolády a to takové, že bezbřehé. Hned jsme s Verčou začly ochutnávat, načež se mne manžel zřekl a pravil, že věděl, proč sem nemá jezdit, když tu děláme takovou ostudu… Až po několika minutách pustého lání si všiml, že ochutnávka je personálem přímo vyžadována a na jejím základě jest teprve možno vybrat si tovar. Následně se jeho odpor proměnil v pravý opak, a kdykoli jsem ho v davu zahlédla, měl v každé tváři alespoň 3 bonbony. I děda si připadal jako Karlík v továrně na čokoládu a nedbaje akutního nebezpečí doživotní zácpy futroval se čokoládou, až mu za ušima lupalo. My s dcerou jsme to vzaly zodpovědně, ochutnaly pouze několik nejvábnějších kousků a vybraly z nich 3 druhy, jež jsou hodny putovat s námi do zemí českých. Zaplatili jsme a vyšli, jen dědečka jsme nějak nemohli vylovit z útrob tohoto cukrového ráje – jeho diabetes si zálibně pomlaskával a utěšeně se za tu dobu zvětšil cca 8x.
Konečně i dědoušek opustil eden a mohli jsme vyjet vstříc dalším dobrodružstvím. S pralinkami jsme bohužel nabrali i kolosální zpoždění a tak jsme s těžkým srdcem upustili od návštěvy přístavu. To mrzelo hlavně mne, moře je můj druhý domov ( v minulém životě jsem totiž zcela určitě byla vorvaň – nasvědčují tomu stravovací návyky i typ postavy), a tak mě jeho absence v tomto kalendářním roce bolela u srdce. Všichni, kdo následně obdrželi jako suvenýr naše pralinky, by si měli uvědomit, jak daleké mé utrpení za nimi vězí.
super :)))))
OdpovědětVymazat