Rodičovská kontrola 2

18.12.2015, pátek - pokračování

Detailní report rodičovské návštěvy pokračuje výpravou do centra Bruselu. Máma píše dál.

Po minispánku jsme se bleskově zkulturnili a vyrazili do bruselských ulic. Se zákeřným otočným kolečkem automatu na lístky MHD jsme zápasit nemuseli, ježto jsme s sebou měli ostříleného, v Bruselu téměř zdomácnělého jedince. Bylo nám vše promptně vysvětleno, názorně ukázáno a příště již budeme moci zaškolovat jiné zoufalce. Krátkou cestu v autobuse jsem fotograficky zvěčnila, jelikož takovou fotečku každý nemá. 

Verča nám po cestě popisovala pamětihodnosti, jež stály za povšimnutí, a říkala, okolo kterých se budeme vracet a které si musíme zachovat ve fotografické paměti, páč je už nikdy nespatříme. Bylo mi to líto hlavně u Muzea hudebních nástrojů, protože jeho budova se jevila architektonicky výjimečně zdařilou a já na její prohlídku měla asi 8 vteřin.

Vystoupili jsme blíže náměstí a dále se přesouvali po svých. Náměstí na mě působilo velmi honosným dojmem, možná tam toho zlata bylo až moc. Potěšilo mě, že vánoční stromeček měl zcela stejné zdobení jako náš písecký, jen byl v přímé úměře velikosti obou měst asi o 10 metrů větší. Také byl u něj betlém, vytvořený uvnitř dřevěného domku, ale my máme v Písku betlém slaměný a ten se mi zdá originálnější… Inu, asi jsem příliš velký patriot. Kousek od náměstí je kašna s Čurajícím chlapečkem, symbolem to bruselským, a tu jsme nemohli minout. Překvapilo mě, jak je soška malá a pobavilo, že ji vybavili vánočními dárky, aby také zapadala do adventní atmosféry. Všude okolo byly krámky, kde zjevně neprodávali nic jiného, než čurajícího chlapečka ve všech velikostech, barvách a materiálech, v překvapivých outfitech i nečekaných mutacích… Hitem zřejmě byly vývrtky na víno.  Ale viděla jsem i chlapečka coby nožku od sklenky, chlapečka na hrajícím strojku, ba i šachy s figurkami se samými chlapečky…po průchodu dvěma takovými ulicemi se člověk cítí silně frustrován.

Téměř vedle fontány je krámek s vaflemi, které jsou dle Verči nejlepší na světě, tak jsme přilepily nos na výlohu a začaly se dohadovat, kterou že si dáme. Nebyly jsme ani v polovině rozhovoru, když ze dveří vykoukla prodavačka a rezolutně houkla, že máme jít dovnitř a něco už si kuwa koupit – alespoň tak mi to vyznělo. Verču to tak vykolejilo, že mi objednala první vafli, na kterou jí padl zrak, a ta byla zrovna s bílou čokoládou, kterou nejím. Následně vyplázla nemalý obnos, aby po chvíli přebrala vafli a ztratila iluze o mém vděku za její dobrý skutek. Vzhledem k tomu, jak se tvářila, už se od ní asi až do důchodu žádného daru nedočkám.