Pole dance na Tenerife 2

      Druhá polovina příspěvku o ostrovním pole dance a další rozdíly mezi Tenerife a ČR.

      5)      Vyváženost. Všechny cviky se dělají zásadně jen na jednu stranu těla. Když se v nestřežené chvíli snažím vyzkoušet si to i na tu druhou, aby mi neochably svaly v levé polovině těla, přiběhne lektorka a nadá mi, že to dělám blbě. Tohle je jedná z věcí, která mě tu vážně štve. Možná je to psychický, ale už teď mám pocit, že se mi tělo křiví do bumerangu.

      6)      Organizace hodiny. Na tyč je potřeba lézt až po pořádném zahřátí a protažení, jinak hrozí, že si člověk něco natáhne či dokonce natrhne. Tady ale rozcvička probíhá tak, že si Španělky povídají o novém tričku, co si koupily, a rozcvičují se tak maximálně divokou gestikulací. Lektorka občas poskočí nebo zatočí zápěstím, ale do dvou vteřin už je opět ponořena do poutavé konverzace o neslíbatelných rtěnkách. To samé se děje na konci hodiny. Závěrečné protažení buď neprobíhá vůbec, a nebo je to necháno na nás, poslední týden nás lektorka nově všechny na 15 vteřin nechává sjet do rozštěpu a šňůry a pak se jde domů.

      7)      Organizace hodiny II. V sále nehraje hudba, což mi ze začátku přišlo zvláštně ponuré, ale docela jsem si zvykla. Člověk se v zápalu boje s tyčí stejně na okolí moc nesoustředí. Co je ale horší, je načasování hodiny. Začínáme pravidelně o 10-15 minut pozdě, ale končíme vždy na čas, protože po nás jdou sál okupovat cyklisti na spinning, a ti začínají zásadně na minutu přesně. Kdybych si hodiny platila jednotlivě a ne jako balíček, tohle by mě pěkně štvalo.

8)      Necvičící lektorka. Nejvíc ze všeho mě asi fascinuje, že lektorka se za celou hodinu nesvlékne z mikiny a tepláků a nevyzuje z tenisek. Chvilku jsem ji podezřívala, že snad ani na tyči nic neumí, ale to jsem jí křivdila. Když je potřeba, ukáže všelijakou točku, invert, twisťák i shouldermount. Ale 99% času jen zadává příkazy. Vždycky si někoho vybere, popíše mu kombo, které má předvést, a tento člověk pak danou věc oddemonstruje. Lektorka na to mrkne, popíše, co bylo špatně, a jede se znovu. To je v mých očích od ČR nejzásadnější rozdíl. Kupodivu to funguje docela dobře a vždycky se aspoň jeden z nás propracuje k uspokojivému výsledku, avšak pro Češky, handicapované jazykovou bariérou, je to opravdu výzva.

     9)      Jazyk. Zmínila jsem jazykovou bariéru. Samozřejmě jsem nečekala, že se nám dostane špičkového výcviku v anglickém jazyce, ale ze začátku byla domluva vážně velmi problematická. Lektorka si neustále volala ostatní cvičenky jako tlumočnice, ovšem ty na tom byly s angličtinou podobně, takže jsme se i při nejvyšším mozkovém nasazení propracovaly nanejvýš k „right“ a „left“. Po skoro dvou měsících už se však naše (moje a Dominičina) jazyková kapacita zvýšila a společně jsme zjistily, že španělsky rozumíme poměrně uspokojivě. Lektorka tedy zcela obrátila a pro změnu všem zakázala mluvit na nás anglicky. Chůlija se ještě občas snaží, ale do pár vteřin je konfrontována s temným pohledem lektorčiným a autoritativním příkazem „español!“, kterému se zkrátka neodporuje. Trénujeme tedy těla a mozky zároveň.

      10)  Tým. Abych pořád jen nekritizovala, musím uznat, že jedna věc je tu stejná, možná i lepší. Lektorka a studentky jsou kamarádky, nemají problém si ze sebe vzájemně dělat srandu, dodávat si inspiraci a kuráž, navzájem si pomáhat v jištění a po hodině odjet domů jedním autem. Ze začátku mi to přišlo strašně neprofesionální, ale s padající jazykovou bariérou se i já pomaličku stávám členem téhle party, a není to nepříjemné. Ať už je to s úrovní hodin jakkoliv, Kanářani jsou stvoření především přátelská a profesionalita či kvalita se staví až na druhé místo. Příjemná atmosféra mnohé chyby vyváží a člověk nakonec stejně odchází spokojeně nadopovaný endorfiny. Pouze mírně napadající na osvalenou a tím pádem těžší pravou stranu.

Pole dance na Tenerife

Po několikaměsíční pauze v Bruselu, kdy jsem se víceméně flákala, až na pár vyjížděk na kole a nepravidelných tréninků ve sklepě, jsem se rozhodla pojmout Tenerife jako novou šanci a přejít konečně na pořádný tréninkový plán. A pokud to bude možné, tak se ideálně vrátit k pravidelné makačce na tyči a nabrat ztracené svalstvo, potřebné ke cvikům, které jsem kdysi dávno uměla a teď už mi zase unikají.

Udělala jsem si průzkum na internetu a hledala, zda tu vůbec jsou nějaká poledancová studia. Něco málo na mě vyskočilo, ale většina byla porůznu roztroušena po celém ostrově, tudíž mimo můj dosah. Výběr tedy padl na posilovnu Body Training Center. Ta se nachází v nákupní zóně za městem a dostat se tam mi trvá skoro tři čtvrtě hodiny, ale co by člověk neudělal pro tyčku, že? Sebraly jsme se společně s Dominikou, jelikož ta je tyčí políbená z brněnského studia Decadence, spojily síly a vydaly se na misi. Na stránkách dané posilky jsme se dočetly, že hodina pole dance se koná ve 20:15, šly jsme tam tudíž na tento čas, že se rovnou zapojíme do akce, bude-li to možné.

Propletly jsme se mezi obchoďáky, minuly Decathlon, Makro, Al Campo (největší místní obchodní centrum) a úspěšně nalezly Body Training Center v tmavé uličce mezi budovami, které nejvíc ze všeho připomínaly skladiště (a nejspíš jimi i byly). Na recepci jsme narazily na jazykovou bariéru, protože ani jedna jsme si ještě netroufaly vytasit se se svou španělštinou, a recepční neuměla ani slovo anglicky. Prý že nám někoho zavolá, kdo se s námi domluví… Posadily jsme se na gauč a čekaly, zatímco ubíhal drahocenný čas poledancové lekce, na kterou jsme obě byly maximálně natěšené. Bylo to dlouhé čekání, ale já to protahovat nebudu – pole dance pro pokročilé je součástí plného členství v posilovně. Člověk může chodit kdykoliv na cokoliv (mají tu různé hodiny od zumby přes kruhový trénink) a se studentskou slevou zaplatí 129 euro za 3+1 měsíc zdarma. Byly jsme na tu tyč tak žhavé, že jsme na to téměř bez rozmyšlení kývly, vyplnily potřebné papíry, zamávaly platebními kartami a bylo hotovo. A ještě zbývalo asi 20 minut do konce lekce! Hodily jsme smutné oči, že tu jako máme věci a všechno, a jestli se nemůžeme zapojit hned? Lektorka nevypadala dvakrát nadšeně, ale ujala se nás.

Teď už mám za sebou měsíc a půl poctivého chození, mohu tedy vynášet soudy a porovnávat s Olomoucí. Takže jaký je stav tohoto nádherného sportu v La Laguně? Vypíchla bych pár hlavních rozdílů oproti tomu, na co jsem zvyklá z ČR.

1)   Tlusté tyče. Klasické tyče, na kterých se soutěží, mají průměr 45 mm. Existuje i ještě tenčí varianta (40 mm), která mě osobně vyhovuje nejvíc, protože mám malé ručičky a při točkách na čemkoliv jiném se neustále bojím, že mi to ujede a odletím do dáli. Tady se ovšem cvičí na starých, tlustých tyčích s průměrem 50 mm, které pomalu neobejmu ani oběma dlaněmi najednou. Už jsem si na to jakž takž zvykla, ale točky stále dělám pouze pokryta magnéziem od hlavy až k patě, abych byla k tyči vyloženě přilepená a nebála se.

2)   Neomezený počet cvičících. Na hodiny je nutné se přihlašovat předem přes Whatsapp, ale ještě se mi nestalo, že by mě odmítli z důvodu plné kapacity. To ale neznamená, že by nás vždycky bylo tak málo. K dispozici jsou 4 tyče a už nás tam bylo i devět. Tyč je tedy vždy potřeba s někým sdílet, což je otrava.

3)   Jediná úroveň. Na lekce chodí lidé s velmi rozdílnými schopnostmi. Několik slečen má na břiše pekáč buchet a poměrně ladně se samy dostávají i do velmi náročných cviků, jiné se sotva vytáhnou do invertu. Úroveň je ale pro všechny stejná a lektorka trvá na tom, že si každý vyzkouší všechno. Již od první hodiny po nás chce triky jako phoenix (kdo nezná, googlí), shouldermount z tyče (o tom si moje ochablé břišáky můžou leda nechat zdát), brassmonkey z tyče (z vlajky) a podobné lahůdky, které se u nás jedou až ve velmi pokročilých. A že to neumíte pořádně ani ze země? Nevadí, do všeho vás narveme. Přece se toho nebudem bát!

4)   Bezpečnost. O žíněnkách tu nikdy nikdo neslyšel, lidi jsou cpáni do triků vysoko nad jejich úroveň, jištění probíhá neorganizovaně a mezi studentkami navzájem. Lektorka houkne na Chůliji, ať na mě kouká, když se vrhám hlavou dolů v nějakém smrtícím kombu, a sama jde naštelovat Dominiku do pozic, které chudinka v životě neviděla ani na obrázku, natož aby do nich uměla vlézt. Chůlije umí trochu anglicky, tak mi na rozdíl od lektorky i řekne, co mám dělat, a nesnaží se mě tam jen narvat na sílu. Pokud se cvik nedaří, přiběhne bez vyzvání zbytek osazenstva posilovny, jeden mi šteluje nohu, druhej ruce a třetí záda. Když jsem na tyči zauzlována podle jejich představ, souhlasně zabručí, sundají mě a jde se na další cvik. Položka odškrtnuta, umět se do toho dostat sama přece není nutné.

      Tohle ještě rozhodně není všechno, ale dalších 6 bodů si nechávám v záloze jako pokračování. Druhá polovina článku tedy již brzy! Zatím tyčce zdar a já se jdu pověsit někam na prolézačky, protože posilka je teď o Velikonocích na 5 dní zavřená...

Hrátky s úřady

Jak se stát Kanárem a studentem místní univerzity

Už jsem tu měsíc a 10 dní a stále nemám vyřízené veškeré náležitosti. To proto, že se jedná o proces tak zdlouhavý a zbytečně komplikovaný, že jako by vypadl z pohádky 12 úkolů pro Asterixe. Už jsem tohle přirovnání kdysi někde použila, ale to jsem ještě netušila, že může být i hůř. Pro ilustraci jsem tedy celé to pachtění po úřadech zaznamenala.

1)      Nejprve je třeba se nahlásit v Erasmus office, že jsme dorazili. Po identifikaci dostaneme certifikát o tom, že jsme tu na studijním pobytu a tedy ne pouze jako turisti.

Potřebné dokumenty: kopie občanky, kopie Learning Agreement

2)      Dalším naprosto zásadním krokem, bez kterého se nelze pohnout z místa, je získání ubytovací smlouvy. Já na tu svou čekala 3 týdny, přičemž se nejprve čekalo, než se nastěhuje poslední nájemnice (Španělka Verónica), následně než bude mít čas nájemce a nakonec, než bude mít čas realitní agent. K podpisu této smlouvy jsme se totiž museli sejít všichni dohromady. Aneb první setkání se systémem „papír nade vše – elektronickou komunikaci nevedeme“. Hotovou smlouvu podepíší všichni zúčastnění a pak se naskenuje a pošle k podpisu našim rodičům (pěkně postupně, takže to trvá věky), kteří za nás ručí, kdybychom snad přestaly platit.

Potřebné dokumenty: kopie občanky; kopie občanky mé matky; potvrzení o tom, že má matka stálý příjem

3)      S ubytovací smlouvou je třeba zajít na radnici. Tam si člověk vyzvedne papír, který vyplní a přinese další den. Jedná se o přihlášení k pobytu na Tenerife.

Potřebné dokumenty: formulář z radnice, kopie občanky, kopie ubytovací smlouvy

4)      S papírem z radnice je možné si zajít na policejní stanici a zažádat o NIE (něco jako občanka pro cizince). Při první návštěvě dostanete papír. Vyplníte, přinesete druhý den společně s dalšími vyžadovanými dokumenty. Dostanete další papír, který je třeba donést do banky, tam zaplatit poplatek a vrátit se s potvrzením. To je přebráno s tím, že máte přijít za 2 dny. Za 2 dny přijdete, dostanete papír s NIE. Divíte se, že to je jen papír a ne ta zelená kartička, co mají všichni vaši kamarádi… „Kartička residenta? To chcete taky? Tak tady máte další 3 papíry a přijďte zítra.“ Přinesete vyplněné papíry a další dodatečné identifikační dokumenty, zaplatíte další poplatek v bance a pak voilá, dostanete NIE+dočasné ostrovní občanství. Pouhých 5 návštěv policie a nesčetně návštěv copy centra.

Potřebné dokumenty: formuláře od policie, 2 kopie občanky, kopie zdravotní průkazky, kopie papíru z radnice, pasové foto, kopie Erasmus certifikátu, 2 potvrzení z banky

5)      Kopii NIE je třeba donést zpět na radnici, aby viděli, že jste to s tím přihlášením k pobytu mysleli vážně.

Potřebné dokumenty: kopie NIE

6)      Když má člověk NIE, stává se plnohodnotnou osobou a už může na tomto ostrově celkem pohodlně existovat - například má nárok na měsíční tramvajenku za pouhých 45 euro. Normálně stojí jedna jízda 1,45 (zakoupeno u řidiče) nebo 1,10 (při zakoupení kartičky „bono“ v hodnotě 15 či 20 eur) nebo 0,80 (studentská cena, je třeba mít kartičku univerzity). Jízdenka není přestupní.

S NIE se taky lze zaregistrovat do systému univerzity a získat tak přístup do Aula Virtual, což je takový jejich moodle. Jednotlivé kurzy na tyhle stránky nahrávají své materiály, píše se tam, co bude za úkol, atd. K registraci je nejprve nutné si sjednat schůzku. To se dělá přes internet a člověk si vybere datum a čas, kdy si na něj na sekretariátu vyhradí chvilku. V daný čas se dostaví a dostane k vyplnění papír. Předměty, které jsem vyplnila, se neshodovaly s tím, co mám v Learning Agreementu a byla jsem tedy zas poslána pryč. Mám se prý naučit španělsky.

7)      Změny v Learning Agreementu. Je na to speciální formulář, který se stáhne ze stránek univerzity, vyplní, podepíše, naskenuje a odešle nejprve koordinátorce v ČR. Ta také podepíše a naskenuje. Poslední podpis je potřeba od Pilar -  místní koordinátorky. Ta tu smlouvu vytiskne v tak malém rozlišení, že názvy kurzů nejsou k přečtení, ale ohrazuje se, že „ona to přečte a tudíž to stačí“. Formulář změn se všemi podpisy se odešle zpět do ČR.

Potřebné dokumenty: formulář a 2 podpisy

8)      Updatovanému Learning Agreementu již není co vytknout, je tedy třeba sjednat si další schůzku na sekretariátu. Opět dostanu papír k vyplnění a předložím několik dokumentů. Dostanu fakturu na 1,12 euro, kterou je třeba donést do banky a zaplatit. Následně mi přijde e-mailem přihlašovací jméno a heslo do Auly Virtual. Následně ovšem přijde i e-mail, že mám zapsaný kurz, který se tento semestr nekoná, a mám to jít řešit se svou koordinátorkou. Zajímavé, že na ten kurz normálně chodím…

Potřebné dokumenty: kopie občanky, kopie Learning Agreementu, kopie formuláře o změnách v Learning Agreementu, kopie NIE, kopie Erasmus certifikátu

9)      Dvacet dní po registraci na radnici je možné se tam znovu jít zastavit a požádat, aby mi vystavili papír k cestování. Jedná se o potvrzení, že jsem opravdu rezidentem ostrovů a mohu se mezi nimi a mezi pevninským Španělskem pohybovat za zvýhodněné ceny (zpáteční let do Madridu lze najít i za 20 euro).

Toto je bod, ve kterém se momentálně nacházím. Ještě bych chtěla zdůraznit, že všude kde píšu „kopie“ je vyžadován i originál, který daná autorita porovná s kopií. Teprve pak kopii přijmou a založí. Po La Laguně koluje tolik kopií mé občanky, že kdyby je někdo sbíral, bude jich mít víc než pokémonů. Čekám, kdy mě na ulici začnou zastavovat policisté a žádat o autogram na svou osobní kopii mého identifikačního dokumentu.

Podobný proces mě čeká ještě na konci pobytu, ale o tom až příště.

Carnaval de Santa Cruz de Tenerife

4.-14.2.2016, karneval

Karneval v Santa Cruz je prý druhý nejpopulárnější a nejznámější po karnevalu v Riu. Já o něm sice předtím nikdy neslyšela, ale všichni místní ho berou smrtelně vážně, což se odráží převážně v tom, že (opět) nikdo nepracuje. Ve škole se mi podařilo narazit na jednu hodinu, která se konala (!) a tam nám učitelka tak vehementně naznačovala, že „univerzita bude příští týden otevřena, ale NEJSPÍŠ se neuvidíme (*mrky mrk*)“, že to došlo i natvrdlému nešpanělovi, tedy mně. Oficiálně tedy vše funguje, protože vyhlásit volno na 10 dní asi nemůžou ani na Kanárech, ale neoficiálně všichni dodržují nepsanou dohodu a prostě do školy/práce týden nepáchnou. Jsem tu tedy už 14 dní a většinu svých učitelů jsem ještě ani neviděla…

A jak tedy takový slavný karneval probíhá? Čtvrtek, pátek, víkend, celý týden a další sobotu. Každý den odpoledne se městem promenádují zástupy masek a alegorických vozů. Každý den pod jinou záminkou, ale hlavně, aby to bylo barevné a rodiče s dětmi se na tu parádu mohli jít podívat ještě za denního světla. V noci se totiž celé město změní a naplní hlasitou hudbou, stánky s alkoholem a neuvěřitelným množstvím mladých lidí.

Myslela jsem si, že si koupím nějakou škrabošku, aby se neřeklo, a nebo se na maskování úplně vyprdnu. Všichni na mě ale koukali s nevýslovnou hrůzou, jak si můžu něco takového vůbec třeba jen pomyslet??? Na karneval se chodí v masce. A to platí pro všechny. Pro VŠECHNY. Moje ubohá škraboška tedy byla prokleta a div ne rozdupána a rituálně spálena daleko od civilizace. Než jsem se nadála, vyčarovala Martina odněkud tašku plnou kostýmů a do dvou minut ze mě byl postupně Spiderman, gospelová zpěvačka a jeptiška. Posledně jmenovaný převlek sklidil největší úspěch a rázem bylo rozhodnuto.

Cesta z La Laguny do Santa Cruz je jednoduchá, tedy pokud netrpíte panickými atakami v těsném obklopení masou lidí v malém uzavřeném prostoru – tramvaji. Já jsem si během téměř hodinové cesty všimla, jak se mi stahuje hrdlo, zvedá žaludek a zvyšuje tep. Asi to fakt moc nepřeháním, když občas tvrdím, že jsem sociofob. Ke konci jízdy už jsem si pod hábitem tajně drásala kůži a přemýšlela, jestli dřív omdlím nebo dostanu hysterický záchvat. 

Naštěstí tahle jízda hrůzy s davem víl, superhrdinů, rockových zpěváků, želv ninja a hipíků musela jednou skončit a my se konečně ocitly v Santa Cruz. Tam to sice s počtem lidí kolem nás nebylo o nic lepší, ale aspoň jsme byly na otevřeném prostranství, kde se dalo dýchat. Chvíli jsme se bezcílně (nebo tak se mi to aspoň zdálo) prodíraly nekonečným davem vikingů, zubních past (fakt), sněhurek, jeptišek a farářů (kteří mě všichni uctivě zdravili jakožto svou sestru), až jsme dorazily do jakéhosi parku, kde se Italky setkaly se svými kamarádkami a kamarády. Těmi nebyl nikdo jiný než další skupina Italů a asi dva Kanářani. Nikdo samozřejmě neuměl anglicky, pouze jeden z Kanárů se mě s úšklebkem optal, proč jezdím do Španělska, když neumím španělsky. David Cameron má zřejmě fanoušky i na Tenerife… Neschopna s nikým komunikovat, strávila jsem celý večer pouze v závěsu a jen se nechala unášet davem a vést touhle jižanskou skupinkou – kam, to nevěděli ani oni. Aspoň mě ale nic nerušilo a mohla jsem se plně soustředit na pozorování lidí, kostýmů a obecně cvrkotu kolem sebe.

Uchvátilo mě, jak tuhle událost opravdu všichni berou vážně. Nikdo, ani jediný člověk, nevyrazil do ulic bez převleku. A že to nebylo nic odfláknutého! Bylo vidět, že maska na karneval se plánuje celý rok a ideálně ve skupince přátel, kteří vědí, že do ulic vyrazí společně. Neladící skupinky byly spíše výjimkou a ukazovaly na nezkušené a improvizující erasmáky, jako jsme byli my. Jinak jsme potkávali celé tlupy čarodějnic, princezen, bojovnic, akčních hrdinek (80% mužů mělo ženský kostým, proto záměrně to ženské pohlaví), vždy pěkně pohromadě. Sladění v páru bylo naprostou nutností, takže jsme viděli například Fionu a Shreka, párek pohanských bohů z antického Řecka, piráty, faraona a faraonku… V hlavě jsem si uspořádala vlastní soutež o nejlepší kostým a medaile jsem mentálně předávala zhruba každých 5 minut. Hlavní cenu bych ale po zpětném zhodnocení ráda věnovala skupince kalamár (kalamárů? Nemůžu nikde najít, jak se to skloňuje.) a stříbrný pohár pak bandě vikingů, kteří s sebou měli dokonce i dřevěno-papírový drakar. To mimochodem nebylo až tak ojedinělé, protože originalita se cenila více než pohodlí a nebylo tak neobvyklé potkat zapálené Kanářany nejen pečlivě namaskované, ale i s celou řadou promakaných rekvizit.

Na každém rohu vyhrávala jiná hudba a na pobřeží byla dvě pódia s dýdžeji. Dav tam ale dosahoval takové hustoty, že jsme se jím pouze prodrali tam a zase zpátky a vrátili se raději trsat do ulic.

Brzy jsme jeden po druhém objevili největší a zcela zásadní nedostatek tohoto barevného reje. Nikam se nedalo jít na záchod! Restaurace i bary byly zavřené, aby do nich nechodily podnapilé masky, veřejná WC taky nikde… Chlapi to jako tradičně měli jednoduché, protože se jen decentně schovali kamsi do rožku a měli to z krku (měchýře), ale co my? Chvíli jsme trsaly se zkříženýma nohama a doufaly v zázrak v podobě zjevení svatého Tojtoje, ale ten se nedostavil. Nakonec mě jedna Italka popadla, že holt karneval je jen jednou za život a tak se musíme podřídit jeho divokému duchu a udělat i jiné věci, které se už snad nikdy nebudou opakovat… O dvě minuty později jsem dřepěla u popelnic na rušné ulici, zatímco kolem procházel Ježíš a nahlas se děsil, kam to lidstvo spěje, když v centru města čůrají podnapilé jeptišky.

Abych to nějak uzavřela, mé povlávání za skupinkou Italů a Španělů skončilo kolem sedmé ráno, kdy jsme zase naskákali do tramvaje, která bohužel nebyla o nic méně narvaná než při cestě tam. Byla jsem unavená, lehce pinklá a nenadšená nedostatkem interakce s ostatními, ale byla jsem ráda, že jsem to absolvovala. I přes traumatické okamžiky se rozhodně jedná o událost, kterou by člověk měl zažít. Velké plus dávám za neuvěřitelnou originalitu masek a hlavně za to, že opravdu šlo o to být co nejzajímavější a ne o to, kdo bude mít větší výstřih. Odhalujících kostýmů jsem viděla jen absolutní minimum a větší úspěch než sexy uklízečka měl převlek za čajový sáček (ten mě mimochodem taky nadchl). Je vidět, že na tuhle událost se lidé připravují měsíce, a když pak ty svoje pracně ušité masky nandají, odhodí veškerý stud – muži se změní v ženy a ženy v kalamáry – a štěstí z nich přímo sálá.

Zapomněla jsem zmínit, že vzít si stejnou masku dvakrát je téměř hrdelní zločin a největší kaliči tak mají nachystáno masek hned 10, na každý den jednu. Já se do toho blázince odvážila ještě jednou zhruba o týden později a tím jsem vyčerpala veškeré své kapacity. Ale stálo to za to. Doporučuji jako jednu z položek na bucket list.

Upíří deníky vol.2

4.2.2016, čtvrtek

Po včerejším totálním neúspěchu zjistit a zařídit cokoliv spojeného se školou jsem se dnes vydala bojovat se zombie apokalypsou nanovo. Koordinátorka měla od jedenácti úřední hodiny a neměla tedy právo mě vyhodit, i vydala jsem se do její jámy lvové. A opravdu – jsa za svou pomoc placena, byla dnes Pilar jako mílius. Omluvila se, že angličtinu už zapomněla, a bude tedy mluvit pomalu španělsky. Vysvětlila nám (opět jsem tam potkala Susu, která usoudila, že po společně stráveném včerejšku jsme teď nejlepší kamarádky) celý proces zápisu do univerzitního systému, zavedla nás do počítačové učebny a neustále mě poplácávala a chytala za paži dotekem téměř mateřským. Chudák sociálně deprivovaná Susa mi to záviděla, ale já bych jí to bývala klidně přenechala a nechala chudáka vnitřního introverta trochu odpočinout.

Poté, co nám Pilar předala všechny své vědomosti, opět nás nemilosrdně vykopla ze svého kabinetu, i když tentokrát to bylo aspoň s úsměvem. Já se ale musela smířit s dalším dnem stráveným se Susou. Sice chtěla původně jít na jiné předměty než já, ale dala přednost mé společnosti a šla tak na vše, co jsem si na tento semestr naplánovala já. Od včerejška se ale nic nezměnilo a opět jsme našly jen prázdné učebny. Zopakovaly jsme si tedy oběd v kantýně, krátký odpočinek na trávníku a já se pak chtěla vydat pro změnu do Decathlonu pro karimatku. Susa plánovala jít ještě na nějaké hodiny odpoledne, ale OPĚT se nechala „přesvědčit“ (aniž bych ji k tomu jakkoliv vybízela), že místo nich půjde raději se mnou.

I tady se scénář opakoval (dnešek je jedno velké deja-vu) a místo, abych popadla karimatku a šla, dělala jsem Suse hodinu módního poradce, ona si vybrala tři bundy… a zas si to na poslední chvíli rozmyslela a žádnou si nekoupila. Nejvíc mě dostala, když se mi ustaraně svěřila, že opravdu chtěla jít na ty svoje hodiny, ale neměla to srdce mě nechat samotnou, abych si snad nemyslela, že mě nemá dost ráda. Bohové… A já vždycky myslela, jak jsem průhledná a vysílám zcela jasné signály. Asi to tak nebude.

Měla jsem hlad, byla jsem opět otrávená a totálně vysátá tímhle rakouským energetickým upírem, a už už jsem se viděla doma v posteli. Dokonce se mi povedlo Susu přesvědčit, že ráda trávím nějaký čas i sama, a že se tedy teď rozdělíme… A pak mi zavolala Martina, že je ve vedlejším obchoďáku, a jestli se nechci sejít a podívat na kostýmy na karneval. A Susa samozřejmě zajásala, jak je to skvělé, a přidala se. Nééééééééééé! Sešly jsme se tedy s Martinou a šly nakupovat na karneval.

Susa se hned na začátku oddělila, že potřebuje na záchod, a že nás pak najde. Ještě za 20 minut ale pořád byla pryč a Martina se jí ustaraně vydala hledat. Já se přistihla, že něco uvnitř mě má z vývoje událostí zvrácené potěšení a naprosto nevzrušeně jsem se dál přehrabovala kupou štětkovských kostýmů (uklízečka, sestřička, policistka, a jiná klišé)…

Ztracená upírka byla nakonec nalezena (zrovna, když už jsem si pro sebe spokojeně chrochtala, jak se nám ten den pěkně vyvíjí), ale já se rozhodla si dnes uchovat své duševní zdraví. Trvala jsem tedy na tom, že mám hlad a jdu domů, ideálně zcela SAMA. 

Susa je takové ztracené neurotické ptáče, které vypadlo z hnízda a jediné po čem touží, je jen najít další příslušníky svého druhu, kteří ji budou milovat… Je mi jí upřímně líto; očividně má mnoho problémů, které za ní ale odmítám řešit. Dala jsem jí další kontakty na lidi, kteří by mohli vědět o volném ubytování, tím to pro mě ale končí. Po včerejšku a dnešku jsem si ujasnila, že má duše v její společnosti kvílí v agónii a můj vnitřní plamen pohasíná, přidušen nepropustnou černotou jejích stížností na celý svět. Je to hodná holka, křesťanka, která by ani mouše neublížila, a z nějakého záhadného důvodu mě asi má fakt ráda. Jenže chudák netuší, jak zničující vliv na mě má. Rozloučila jsem se s ní a oddechla si. Jsem zlá, když se nemůžu přimět mít ji upřímně ráda?

Praying to JeSus(a)

3.2.2016, středa

Dnešním dnem oficiálně začínal semestr. Já ale ještě nebyla ani zaregistrovaná v Erasmus office, takže jsem se vydala nejprve tam. Číslo už jsem měla od pondělka, teď jen zbývalo dorazit na desátou, jak mi bylo řečeno. Asi netřeba zdůrazňovat, že ještě v 11 jsem čekala ve vstupní hale, společně se skupinkou dalších zhruba deseti nešťastníků. Naštěstí jsem tam potkala nějakého Itala, který se během minulých dní několikrát mihl u nás na bytě a dokonce umí poměrně slušně anglicky, tak jsem se zabavila s ním.

Když jsem konečně přišla na řadu a dostala jsem oficiální papír o tom, že jsem přijata na univerzitu, seznámila jsem se s jistou Rakušankou, protože jsem zahlédla její dokumenty a ukázalo se, že přijela studovat na stejnou katedru, jako já. Říkala jsem si, že to bude skvělé, když půjdeme do školy společně, protože ve dvou se to přece jen lépe táhne, takže jsem opět znásilnila svého vnitřního introverta a šla jí oslovit. Jmenuje se Susa – má první erasmácká „známost“ (Italy nepočítám, ty jsou tu všichni už od září a téměř se dají počítat mezi místní)!

Jakýsi proaktivní Francouz (který mimochodem vypadá, jako by Sevanovi z oka vypadl, takže jsem na něj neustále zírala) nás pak odvedl na radnici, kde jsme si vyzvedli první ze série sto milionů papírů, které bude potřeba v nejbližší době vyplnit.

Vydala jsem se společně se Susou do školy, že tedy společně prozkoumáme kampus a zajdeme nejprve za naší katederní koordinátorkou a následně na předměty, které jsme si na dnešní den zapsaly. To se ukázalo jako zcela bláhový plán.

Po určité době hledání a bloudění jsme "tu naši Pilar" (koordinátorka) opravdu našly, ale poté, co jsme slabým hláskem oznámily, že jsme erasmačky, nic nevíme a ničemu nerozumíme, dostalo se nám jednoslovné odpovědi: "Mañana". Snažily jsme se vyzvědět něco víc a zahrnuly ji dotazy, ale milá Pilar jen nakvašeně zopakovala tuto španělskou mantru a vykopla nás ze svého kanclu.

Toto milé přivítání nás poměrně rozhodilo, ale nevzdaly jsme se! Když nám informace nechce poskytnout člověk k tomu určený, třeba se najde nějaký učitel, který bude vstřícnější. Jsme na katedře anglistiky, takže by neměl problém najít někoho, kdo by nám nějakým srozumitelným jazykem vysvětlil co a jak… Ach, jak naivní byl tento předpoklad!

Opět jsme slavily úspěch, co se týče orientace a našly příslušné učebny kurzů, které jsme měly zapsané ve svém Learning Agreementu. Usadily jsme se do lavic, ale nikde nikdo! Čekaly jsme 10 minut, 15 minut… Nejen, že se nedostavil učitel, ale ani žádní další studenti. Co to má být? Zombie apokalypsa?? Ani na chodbách nikdo nechodil, učebny vylidněné, koordinátorka umí jen jedno slovo a agresivně si brání své teritorium… Možná za tím vězí nějaká ptačí, teda kanáří chřipka? Ze všeho toho zklamání jsme začaly mít hlad, další na řadu k prozkoumání tedy přišla kantýna.

Byla jedna hodina, ale nikde žádné jídlo. V malé vitrínce bylo pár oschlých sendvičů, na druhé straně byl bar, kde se vařilo kafe a prodávaly zákusky, ale kus pořádného žvance nikde. Daly jsme si tedy to kafe a rozhodly se usadit ke stolku poblíž, že to budeme po očku pozorovat, jestli třeba neuvidíme někoho, jak si odněkud nese talíř. Nebo že by kanáří chřipka ovlivňovala i chuť k jídlu a s poklesem poptávky byla omezena i nabídka?

V půl druhé se začalo něco dít. Objevil se scvrklý sedmdesátník, který už by měl dávno sedět v houpacím křesle na verandě a vyprávět pohádky vnoučatům, a sun-krok-sun (nebo spíš jen sun) dotlačil vozíček s jídlem a vyskládal ho do vitríny. Počkaly jsme, až si někdo půjde dát, abychom vyzvěděly, kterak se na lopatu sedá, a za několik dalších minut jsme se dočkaly. Ostřížím okem jsme zaznamenaly, kde vzít tác, příbory, pití, jídlo, a kde to vše zaplatit. Už nám nic nebránilo, abychom také nasytily své prázdné žaludky. Za 4,30 euro jsme pořídily "výhodné menu", sestávající z radioaktivně vypadající hráškové polévky, jedné housky, trojúhelníčku včerejší španělské tortilly a jednoho kusu ovoce.

Po těchto úžasných hodech vyvstala potřeba siesty, která byla vykonána na měkkém trávníku kampusu. Rozpleskly jsme se na sluníčku, probíraly surreálnost celé situace a já pak chvíli metala kozelce, abych se hodila do pohody. Všechna ta odmítnutí a ignorace ještě nebyly tak hrozné, ale ze Susy se vyklubala neurotická pesimistka, v jejíž společnosti jsem si měla chuť podřezat žíly. Chtěla jsem se jí ideálně co nejdříve zbavit, ale trvala na tom, že bychom měly zkusit jít ještě aspoň na jednu hodinu, než to vzdáme. Podřídila jsem se, ale scénář se zombie apokalypsou se opakoval. 

Já chtěla jít ještě do Ikey koupit peřinu (mám půjčené dvě deky a stejně se v noci budím zimou), takže jsem Suse oznámila, že odcházím. K mému neskonalému nadšení ale Susa pravila, že Ikea je skvělý nápad, a že půjde se mnou. Huráááá, zabijte mě prosím.

Následující dvě hodiny jsem strávila posloucháním přednášek o každém jednotlivém předmětu v Ikee, protože Susa je její nadšený fanoušek a celý jejich inventář zná nazpaměť. Peřiny byly hrozně drahé, takže nakonec jsem odcházela s obyčejnou dekou (tři deky už přece musí stačit!), dvěma kuchyňskými prkýnky a hrnečkem. Susa si také vybrala deku a hrneček (strávila u toho mládí), aby to následně oboje nechala před pokladnou, že si to nakonec brát nebude. I přes svůj neutuchající optimismus a defaultně veselé nalazení osobnosti jsem upadala do těžké deprese. Proč ze všech erasmáků musím narazit zrovna na slečnu, která je totální psycho, a jejíž přítomnost mě vysává natolik, že se chci jen zabalit do své nové deky a kývat se ze strany na stranu?

Nemohla jsem se dočkat, až dojdu domů a zavřu se před světem, abych mohla načerpat veškerou vysátou energii, ale Susa se nenápadně zmínila, že ještě nenašla permanentní ubytování a v bytě, kde dočasně bydlí, nemají internet… No jak jinak, než jsem se nadála, seděla Susa u mě doma na gauči a projížděla si na mém počítači inzeráty na bydlení. Jsem holt měkkota. Hlavou se mi honily zoufalé myšlenky a představy, jak u nás již Susa zůstane navždy a bude spát se mnou v pokoji, pít z mého hrníčku, brouzdat po netu a mezitím vším mi přednášet o kolekci peřin z Ikey. Byla jsem na pokraji psychického zhroucení ze všech jejích problémů, které na mě za posledních pár hodin nasypala, ale všechno jsem to úspěšně potlačila a zhruba v devět večer se milá Rakušanka konečně zvedla, omluvila se, že s námi nepovečeří (asi budu plakat) a odešla. Celý zbytek dne jsem se regenerovala a odmítala s kýmkoliv mluvit. Přístěnek pod schody se najednou jevil jako nádherná kaple samoty, ticha a rozjímání. Dnes nebyl znásilněn jen vnitřní introvert, ale každý atom mého těla a duše. Život je černý.

Z Mordoru na jih

2.2.2016, úterý

Sotva jsem přijela a už se tu slaví nějaký státní svátek. Prý je dnes den ostrovní patronky, které se říká Virgen de Candelaria a nebo roztomileji La Morenita. Je to vlastně černá madona, takže nic převratného, ale jako záminka pro den volna se to hodí. Bylo mi řečeno (spolubydlícími), že takových záminek je tu mnoho, protože místním se do práce obecně moc nechce. Kdo by si ale zrovna na tohle stěžoval? Právě naopak – každé volno je třeba využít a zdrhnout z Mordoru na jih. „Mé“ Italky vymyslely, že si půjčíme auto, posbíráme ještě pár jejich kamarádek a pojedeme za teplem na pláž hipíků.

Zabalila jsem plavky a ručník, otravovala tak dlouho, než mi zastavily na benzínce, kde jsem si koupila předražený opalovací krém, a pak už jsem se cítila připravená na vše. Cesta nám trvala skoro o hodinu déle, než jsme předpokládaly, protože pláž hipíků (jak název napovídá) není zanesena v mapách. Je to odlehlé místo, kde v míru a pokoji přebývá v chatrčích z palmového listí komunita postarších naháčů a dalších podobně smýšlejících volnomyšlenkářů mladší generace. Kdyby tam naváděly cedule, asi by se jim celý tenhle nudistický ráj pomalu rozpadl. Martina tam naštěstí už byla, takže nakonec jsme se tam pod jejím vedením nějak dostaly.

Bylo o dost chladněji, než jsem si představovala (ty tropy se mi prostě pořád vyhýbají), ale nehodlala jsem se nechat odradit. Na pláž jsme se dostaly kratším pochodem z nejbližší vesnice, kde jsme zanechaly auto u pláže, která je známá tím, že se tam dají pozorovat mořské želvy. Na ty ale snad bude čas někdy příště. Došly jsme na místo a musím uznat, že je to opravdu takový malý ráj. Lidí pomálu, v různých stupních zahalenosti, rozmanitého věku a tvaru, ale všichni s úsměvem na tváři. Chatrče z palmového listí se střídaly s moderními stany mladších hipíků, kteří než se vydali na svou duchovní(?) pouť, pořídili si své přístřešky za pár šlupek v Decathlonu.

Italky se labužnicky rozvalily na deky a já se k nim přidala. Nebylo vyloženě horko a přes oblohu se sem tam natáhla mračna, ale i tak jsem se poctivě namazala krémem, protože jeden nikdy neví. Polehávání mi ale dlouho nevydrželo, takže za chvíli už jsem se vrhala do vln ten pečlivě aplikovaný krém smýt. Byl silný příliv a chvíli to vypadalo, že se do vody ani nedostanu, protože za každé dva metry, které jsem ušla dopředu, mě pak další vlna zatlačila o dalších 5 metrů zpátky ze břehu. Vypozorovala jsem, jak to celé funguje, a vymyslela strategii – blízko ke břehu jsem přeskočila nejbližší vlnu a pak sprintem uháněla do hluboké vody, než se přižene další. A podařilo se! Dostala jsem se za hranici, kde se vlny lámou, takže z hrozivých stěn vody se stala jen příjemná houpačka. Odplavala jsem ještě dál, aby mě to i tak náhodou do žádné vlny nepřibalilo, a užívala jsem si Poseidonovo příjemné laskání. Teprve teď mi pomalu docházelo, že je únor a já si plavu v moři. Únor! Co jsem udělala, že jsem si něco tak skvělého zasloužila? 5 měsíců na tropickém ostrově s plážemi jako je tahle, to mi možná tu ztrátu bruselského blahobytu vynahradí… i když je mi pořád smutno.

Když jsem se dost naplavala a pokochala pohledy na pláž a palmové domečky, nastal čas nechat se vyplavit. To bylo o dost jednodušší, než se dostat dovnitř. Unaveně jsem se rozplácla na ručník, ale zase mě to moc dlouho nebavilo, tak jsem se tentokrát vydala s Martinou na procházku. Chtěly jsme se projít po skále, ale byla tak pórovitá, že nás to řezalo do bosých nohou. Daleko jsme tedy nedošly a jen jsme pozorovaly obrovské kraby, kterým se na rozdíl od nás tahle skála zdála naprosto ideální k vyhřívání.

Kolem čtvrté už bylo na polehávání zima, tak jsme se zase sbalily, že pojedeme prozkoumat ještě něco jiného. Po krátkém občerstvení u pláže s želvami jsme dojely do turistického střediska Costa Adeje na Playa El Duque. Písek byl jemný a bílý, moře se honosilo průzračně modrou vodou, ale po tom divokém hipísáckém ráji jsem se pro tuhle umělou, pravidelnou, odeštníčkovanou pláž nedokázala nadchnout. Navíc už bylo pozdě odpoledne a nebylo dost teplo na koupání, tak jsme jen tak seděly a já se celkem nudila. Obklopena Italkami jsem si s nikým nemohla popovídat a na tiché rozjímání taky nebylo dost…no ticho. Podělily jsme se o oříšky a čokoládu, obešly umělý útes s vévodským parkem (po jakém vévodovi se to tady asi jmenuje?) a vyrazily zas dál.

Poslední zastávkou bylo El Médano, příjemné malé město s krásnou pláží, ze které je výhled na monumentální červenou horu (Montaña Roja). Usadily jsme se do kavárničky na promenádě a naštvaly servírku, protože nás sice bylo pět, ale akorát jedna z nás si dala kafe a druhá sendvič a zbytek seděl na sucho. To jsou kšefty s chudými studentkami… Výhled byl fenomenální, ale neustále přituhovalo a zvedal se studený vítr, takže po posledním marném pokusu dát si churros (vzdaly jsme to, když jsme zjistili, že ve frontě čeká asi 20 lidí) jsme se vrátily k autu a jely zpět do Mordoru…ehm, La Laguny.

Jazyková bariéra mezi mnou a Italkami je nepříjemná a neprolomitelná, ale i tak to byl fajn den s poměrně nízkými celkovými náklady. Půjčení auta tu zřejmě bude nejlepší způsob pohybu po ostrově – na benzín tu není uvalena daň a je tak opravdu levný! Tak že bych snad opravdu oprášila řidičák? To bude mrtvejch…