Rodičovská kontrola 5

19.1.2016, sobota

Po kakaových orgiích v čokoládovně jsme se konečně vyhrabali z Bruselu vstříc dalším belgickým městům. Mámina sága pokračuje popisem naší další zastávky.


Lehce po 1 jsme dorazili do Gentu a zatímco mužové, GPS nemaje, hledali v dálce světýlko, jež by nás dovedlo na náměstí, my s Verčou jsme přelstily parkovací automat ( začínáme bejt vážně dobrý), vhodily do něj 2 eura, do sebe každá jeden rohlík, a vyrazili jsme všici vstříc Středozemi. Během chvilky se opět ukázala v celé své nahotě historická nespravedlnost vůči ženám, neboť zatímco na pánské wc v amsterodamském stylu jsme narazili vzápětí, my s Veru jsme se musely otravovat vlastními zplodinami až na autobusové nádraží, kde konečně počítali i s tím, že se mezi turisty mohou vyskytnout i dámy.
Když se mi konečně odvodnil mozek, mohla jsem se začít kochat krásami tohoto vpravdě jedinečného města.

Naší první zastávkou se stala impozantní katedrála, k jejímuž zadnímu traktu si někdo přistavil křesílko a gaučíček a vyrobil si tak mini oddychovou zónu uprostřed bujícího turismu. Fotku toho místa budu jednou prezentovat pod názvem: "Jak se žije s katedrálou v zádech".
Před katedrálou kypěl a přetékal život ve všech formách – byl tam totiž vánoční trh. A tak zatímco u vchodů do katedrály se nenápadně choulili promrzlí žebráci, nad jejich hlavami se vznášeli movití turisté na vyhlídkovém ruském kole a pod ním lákal bodrý Santa naivní dětičky na fotečku pouhou za 10 euráčků. No – nekup to.
Lidé nořili červené nosy do kelímků s medovinou a svařákem a mezi nimi se proplétala nějaká místní Sněhurka, která si vedla na řetězu ledního medvěda, tvořeného 2 chudáky v obří medvědí kůži. Verča stále probírala svoji touhu v Belgii zůstat a nalézt tu byt a zaměstnání, tak jsem jí nastínila, že jedna možnost by byla živit se jako prdel ledního medvěda. Práce by to byla sice sezónní, ale zato veskrze výjimečná. Verča prý o tom začne vážně uvažovat.
Tu skvělou dvojku jsme pronásledovali celou promenádu v touze si ji vyfotit, ale přes dav lidí se to ukázalo nemožným. Zato jsme byli odměněni pohledem, jak použitý lední medvěd couvá do garáže – šatny. Kam se na takové zážitky hrabe Animal planet!

Manžel kolem sebe stále vrhal plaché pohledy, až mi to začalo být nápadné, i zeptala jsem se ho, co ho trápí. Pravil, že v současné nebezpečné době si není jist absencí teroristů v tomto lidmi
překypujícím místě. Verča ho však ujistila, že je náhodou velmi statečným člověkem, neboť pouze tím, že se zde vyskytuje, dává najevo Islámskému státu, jak ho má na háku, a tak intenzivně bojuje proti terorismu. Proti takovému výkladu nenašel námitek ani náš pesimistický tatínek, který si jinak dovede najít pěkně vyvedený kaz úplně na všem – jinak by ho totiž život nebavil.

Z časových důvodů jsme nenavštívili vyhlídkové kolo, což se mi jevilo jako chyba, ale byla jsem přehlasována. Přesunuli jsme se kolem mnoha podivuhodných budov až k plavebnímu kanálu, kde byly baráčky nejpodivuhodnější. Např. jeden kamenný, co vypadal, že v něm nocovali současníci Přemysla Otakara, a mě velmi mrzelo, že jsem se nemohla podívat do středověkých útrob. Nebo další, na němž byly vyobrazeny 2 labutě plující OD SEBE, prý jako symbol prodejné lásky. K čemu budova v minulosti sloužila, si jistě každý domyslí. Na molu nad kanálem hrála pouliční kapela, lidé posedávali v zahrádkách restaurací a ze všech čišela taková spokojenost, že by se k nim jeden přidal a rychle tam zakořenil. My jsme bohužel jen prolétli tou scénou jako meteority, jež zasvítí, přitáhnou pozornost a pak se po nich slehne zem.

Ještě musím zmínit nádherný místní hrad, který jako by vypadl ze hry Carcasonne. Pokud si odmyslíte tramvaje a čtyřproudou vozovku u jeho paty a naopak přimyslíte trubače v královských barvách na hradních baštách, jste okamžitě v pohádce. Z některých úhlů se daly pořídit i fotografie, které dopravní ruch úspěšně maskovaly, a naopak na nich vynikla barevnost podzimu, jež ve zdejších končinách ani těsně před Vánoci nezanikl, ale prostíral se všude kolem s nebývalou intenzitou. Verča se nechala zvěčnit na suchém kmeni trčícím z jezírka, s pohledem nyvě upřeným na kamenné hradby hradu – když jsem následně prohlížela fotky, romantika mi přímo odkapávala z monitoru.
Pak už jsme na cestě k autu míjeli jen takové radostné drobnosti, jako svítící muchomůrky na průčelí činžáku či betlém ve výkladní skříni, jenž byl vytvořen výhradně z koster. Z města jsme odjížděli již za soumraku….

Rodičovská kontrola 4

19.12.2015, sobota

Máma s náma ještě neskončila! Ale aspoň už se propsala do druhého dne našeho rodinného belgického dobrodružství.


DEN DRUHÝ – aneb velká cesta je složena z malých zážitků

Budík na devátou? Nééé!! Jsou chvíle, kdy si i smrtelník v nejlepších letech připadá na 180, a tohle byla jedna z nich. Každá buňka mého těla řvala nevolí a mávala transparentem: SPÁÁÁT!!! ZA SPÁNEK KLIDNĚJŠÍ! RANNÍ PTÁČE DÁL DOSKÁČE, ALE DŘÍV CHCÍPNE!
Bohužel, nedalo se nic dělat, rozehnala jsem tedy demonstraci vodním dělem ve sprchovém koutu a odešla s ostatními dolů na snídani. Nikdo z místních v jídelně nebyl, i buňky jiných jedinců zjevně považují vstávání před 10 ráno za kriminální počin.

Provětrali jsme zásoby od babičky, jen Verča se držela sójového čehosi s olivovou pomazánkou, pravíc, že si to musí vychutnat, než ji doma zahlušíme smaženým řízkem a salátem s majonézou. Poté se nám svěřila se svým bojovým plánem – navštívíme ještě před odjezdem místní čokoládovnu, abychom tam nakoupili za příjemný peníz belgické pralinky pro její přátele, příbuzné a potažmo i zbytek světa. Má prý to přesně zmapováno, cesta nás nezdrží déle, než hodinku pouhou. Inu, opět jsme jí skočili na belgickou pralinku a svolili k návštěvě velkovýrobny v předtuše glukózových orgií. Napchali jsme se do vozu, Verča nadiktovala otci souřadnice a vyjeli jsme. Proplazili jsme se několika desítkami strašlivých křižovatek, ve kterých se i tak ostřílenému řidiči, jako je můj manžel, na čele perlil pot hrůzy, třásly paže a provázejíc jízdu blouznivými výkřiky, že odtud se bez pokuty nedostanem, střídavě zkoušel brzdu a plyn, takže u kraje města už ze mne bylo jakési lidské plisé.
Ale byli jsme v cíli!! Jenom Verča vypadala poněkud nenadšeně, zmateně a posléze mírně zděšeně - místo se nějak nepodobalo tomu, jež bylo na netu vyfoceno jako zázemí pro čokoládovou fabriku. Nicméně vystoupila a statečně vyšla osudu vstříc. Vrátila se po pár minutách značně schlíple, že již ví, kde je pes zakopán – ulici sice nadiktovala správnou, ale zcela v jiné městské čtvrti, takže do čokoládovny to bylo zhruba 10 km přes celé město. Hromadně jsme prokleli její orientační nesmysl,
ale když už jsme se jednou dali do boje, mínili jsme vytrvat. Takže jsme se s asi dvěma zajížďkami a jedním neplánovaným opuštěním města po dálničním výpadu nakonec do té továrny skutečně dostali. Okolo poledne…

Po strastiplné cestě jsme byli odměněni zážitkem skutečně nezměrným – v obchodě, který navazoval na továrnu, bylo kromě množství lidí také množství čokolády a to takové, že bezbřehé. Hned jsme s Verčou začly ochutnávat, načež se mne manžel zřekl a pravil, že věděl, proč sem nemá jezdit, když tu děláme takovou ostudu… Až po několika minutách pustého lání si všiml, že ochutnávka je personálem přímo vyžadována a na jejím základě jest teprve možno vybrat si tovar. Následně se jeho odpor proměnil v pravý opak, a kdykoli jsem ho v davu zahlédla, měl v každé tváři alespoň 3 bonbony. I děda si připadal jako Karlík v továrně na čokoládu a nedbaje akutního nebezpečí doživotní zácpy futroval se čokoládou, až mu za ušima lupalo. My s dcerou jsme to vzaly zodpovědně, ochutnaly pouze několik nejvábnějších kousků a vybraly z nich 3 druhy, jež jsou hodny putovat s námi do zemí českých. Zaplatili jsme a vyšli, jen dědečka jsme nějak nemohli vylovit z útrob tohoto cukrového ráje – jeho diabetes si zálibně pomlaskával a utěšeně se za tu dobu zvětšil cca 8x.
Konečně i dědoušek opustil eden a mohli jsme vyjet vstříc dalším dobrodružstvím. S pralinkami jsme bohužel nabrali i kolosální zpoždění a tak jsme s těžkým srdcem upustili od návštěvy přístavu. To mrzelo hlavně mne, moře je můj druhý domov ( v minulém životě jsem totiž zcela určitě byla vorvaň – nasvědčují tomu stravovací návyky i typ postavy), a tak mě jeho absence v tomto kalendářním roce bolela u srdce. Všichni, kdo následně obdrželi jako suvenýr naše pralinky, by si měli uvědomit, jak daleké mé utrpení za nimi vězí.

Rodičovská kontrola 3

18.12.2015, pátek

Máma to s tím deníkovým formátem vzala vážně zodpovědně, takže pokračujeme třetím zápiskem a jsme stále u prvního dne! Takový cit pro detail jinde nenajdete.

Po vaflovém faux pas jsme pokračovali do nitra města. Byli jsme vybaveni informací, že kdesi mimo světla ramp se nachází ještě soška čurající holčičky – turisty neprávem opomíjená (ženy to měly odjakživa těžké, slávu si musely dobýt většinou přes postel, což u sochy, k tomu nezletilé, nepřicházelo v úvahu). 

Sošku jsme objevili v uzounké uličce stranou ruchu, a nevšimnout si fotografické aktivity hloučku Japonců, možná bychom ji minuli. Byla umístěna ve výklenku a chráněna mříží, zřejmě před nežádoucím zájmem pedofilů. Ale byla v životní velikosti čtyřletého děcka a se svým tvůrcem zřejmě ve výborných vztazích, páč se tvářila velmi spokojeně a potěšeně zájmem o svou osobu. Tak jsem si ji také zvěčnila ze všech úhlů, aby měla holka radost.

Po všech těch močících kindersvědcích minulosti jsem začala mít pocit, že i moje ledviny by si zasloužily odlehčit. V centru města se ovšem takovéto přání jeví těžko splnitelným. EU by měla apelovat na starosty svých turisticky atraktivních destinací, aby se postarali o přiměřený počet veřejných WC. Zabránili by tak hromadným sebevraždám tekutinou přeplněných jedinců. 

Když už jsem propadala tichému zoufalství, nabídla mi Verunka, že bychom si mohly dojít do blízké pivnice, oblíbené místní „zlatou mládeží“. Že tam byla jednou vyvedena některými ze svých přátel a ví tudíž, kudy tudy do Bavorova…. V beznadějné situaci jsem byla nucena souhlasit. I zanořily jsme se mezi vousaté štamgasty a já se usilovně snažila tvářit jako ostřílený irský námořník, abych do té knajpy zapadla. Kdyby se mne pokusili vyvést ještě před aktem, mohla bych jim potřísnit palubu. Dorazily jsme však bez úhony až na kýžené místo, které bych podle odéru našla i bez průvodce a dokonce jsme se i vymotaly ven, aniž by nás některý z mladíků se zamlženými pohledy zatoužil poznat blíže. Heuréka!! Tomu říkám vítězství člověka nad hmotou.

Proplétali jsme se rázovitými uličkami, (bruselská architektura mě velmi baví) a pozorovali cvrkot. Řecké restaurace s osvalenou snědou obsluhou střídaly noblesní podniky s naháněči málem ve fraku, kteří prkenně postávali u vchodů a předli měkkou francouzštinou svá pozvání na večeři při svíčkách. Tento kolorit byl sem-tam proložen maličkým vchodem s červenými lucernami či krámkem s čokoládou, jak vystřiženým z Andersena – asi se tu inspiroval. Na město padla tma a na nás únava, tak jsme se obrátili na cestu k domovu. 

Vzali jsme to oklikou okolo významných budov, které s nastávajícím soumrakem začaly být nádherně nasvícené a já nevěděla, jestli mám dřív fotit, kochat se nebo sledovat, kam mi ti kouzlem severu neoslovení neandrtálci (rozuměj zbytek skupiny) zase zdrhli.

Před královským palácem svítil impozantní vánoční stromeček a můj věkem důchodový tatíček si před ním sedl na kamennou zídku a kejklal tam krátkýma nožičkama, jako by tam odjakživa patřil. Takový přestárlý belgický dauphin, který se po letech vrátil na místa svého mládí. Musela jsem ho tam vyfotit, nešlo odolat. Já jsem si pro změnu nechala udělat fotečku u honosně zdobené brány do paláce, protože zlato mi šlo odjakživa k pleti.

Pak už jsme se opět nasáčkovali do MHD, popojeli pár stanic (načerno – muhehehe) a nechali se Verunkou odvést k přechodnému domovu. Veru nás protáhla jinými ulicemi, než když jsme odcházeli, abychom si Brusel vychutnali skutečně „z gruntu“.

Noc byla ještě mladá a tak jsme se slezli u nás (respektive u Sian) na pokoji, nechali Verunku futrovat po kilech nezdravé poživatiny od babičky a probírali zážitky. Verča nám také ukázala fotky, které za zdejší pobyt stihla nashromáždit, včetně svého fota v nových brýlích, jež byly právě ve výrobě. Málem jsem se udusila řízkem… Upřímně jsem ráda, že z Bruselu odjíždí ještě na půl roku na Kanáry, snad si za tu dobu zvyknu.

 Byli jsme vážně unavení, takže na nás v neobvykle hanebnou večerní hodinu  - lehce po 9 - jsme slezinu rozpustili s domluvou, že zítra vstaneme na pro změnu hanebnou 9 ranní a vydáme se na výlet do Gentu, Brugg a k moři. To jsme ještě netušili, co na nás Verča šije za habaďůru s čokoládovnou, ale o tom až později…

Chtěla jsem ze sebe spláchnout špínu velkoměsta a tak jsem zaplula do sprchového koutu. Následně jsem zjistila, že je Sian asi velmi líná na pohyb, proto si nechala všechno pěkně při ruce a na podlaze sprchy se nachází sbírka všeho možného, od zubního kartáčku až po plyšové medvědy. Také jsem zjistila, že když člověk hodně chce, může se stát menším a ještě menším, až se vejde do jednoho rohu i se svým proudem vody. Alespoň mě se to podařilo už po 40 minutách.

Myslela jsem, že budu spát, jako když mě do Belgie hodí, ale začal mě bolet paradentózní chrup a posléze také mozek ze samých obav, co asi doma podniká mladší dcera. Chtěla totiž jít pařit na maturák, a dávala nám před odjezdem nepokrytě najevo, že tam hodlá vyzkoušet, kolik může mít člověk krve v alkoholu, než si s ostatními spiťany potřese rukou před branami Pekel. Napsala jsem jí tedy ve 2 hodiny sms v liché naději, že už je doma v jégrově prádle a s kočkou v náručí si čte povinnou četbu. Chyba lávky. 

Následně mne čekaly ještě 2 hodiny přesunů z pokoje do koupelny a zpět (snad se Sian po návratu nezděsila, proč tam má do hloubky 5 cm prošlapanou podlahu), než jsem se dočkala rozverné odpovědi, že žije, kočka taky a že si mám užít výletu (jinými slovy držet ústa a krok a nekecat jí do pokusu, kolik alkoholu snese žaludek průměrného teenagera, než dojde k jeho samovolnému vyprázdnění). Po tomto uklidňujícím zjištění a požití Algifenu na bolest, ježto Valium na uklidnění nebylo k dispozici, jsem alespoň na chvíli usnula. 

Rodičovská kontrola 2

18.12.2015, pátek - pokračování

Detailní report rodičovské návštěvy pokračuje výpravou do centra Bruselu. Máma píše dál.

Po minispánku jsme se bleskově zkulturnili a vyrazili do bruselských ulic. Se zákeřným otočným kolečkem automatu na lístky MHD jsme zápasit nemuseli, ježto jsme s sebou měli ostříleného, v Bruselu téměř zdomácnělého jedince. Bylo nám vše promptně vysvětleno, názorně ukázáno a příště již budeme moci zaškolovat jiné zoufalce. Krátkou cestu v autobuse jsem fotograficky zvěčnila, jelikož takovou fotečku každý nemá. 

Verča nám po cestě popisovala pamětihodnosti, jež stály za povšimnutí, a říkala, okolo kterých se budeme vracet a které si musíme zachovat ve fotografické paměti, páč je už nikdy nespatříme. Bylo mi to líto hlavně u Muzea hudebních nástrojů, protože jeho budova se jevila architektonicky výjimečně zdařilou a já na její prohlídku měla asi 8 vteřin.

Vystoupili jsme blíže náměstí a dále se přesouvali po svých. Náměstí na mě působilo velmi honosným dojmem, možná tam toho zlata bylo až moc. Potěšilo mě, že vánoční stromeček měl zcela stejné zdobení jako náš písecký, jen byl v přímé úměře velikosti obou měst asi o 10 metrů větší. Také byl u něj betlém, vytvořený uvnitř dřevěného domku, ale my máme v Písku betlém slaměný a ten se mi zdá originálnější… Inu, asi jsem příliš velký patriot. Kousek od náměstí je kašna s Čurajícím chlapečkem, symbolem to bruselským, a tu jsme nemohli minout. Překvapilo mě, jak je soška malá a pobavilo, že ji vybavili vánočními dárky, aby také zapadala do adventní atmosféry. Všude okolo byly krámky, kde zjevně neprodávali nic jiného, než čurajícího chlapečka ve všech velikostech, barvách a materiálech, v překvapivých outfitech i nečekaných mutacích… Hitem zřejmě byly vývrtky na víno.  Ale viděla jsem i chlapečka coby nožku od sklenky, chlapečka na hrajícím strojku, ba i šachy s figurkami se samými chlapečky…po průchodu dvěma takovými ulicemi se člověk cítí silně frustrován.

Téměř vedle fontány je krámek s vaflemi, které jsou dle Verči nejlepší na světě, tak jsme přilepily nos na výlohu a začaly se dohadovat, kterou že si dáme. Nebyly jsme ani v polovině rozhovoru, když ze dveří vykoukla prodavačka a rezolutně houkla, že máme jít dovnitř a něco už si kuwa koupit – alespoň tak mi to vyznělo. Verču to tak vykolejilo, že mi objednala první vafli, na kterou jí padl zrak, a ta byla zrovna s bílou čokoládou, kterou nejím. Následně vyplázla nemalý obnos, aby po chvíli přebrala vafli a ztratila iluze o mém vděku za její dobrý skutek. Vzhledem k tomu, jak se tvářila, už se od ní asi až do důchodu žádného daru nedočkám.

Rodičovská kontrola

18.12.2015, pátek

Tentokrát se role hostující pisatelky ujala má drahá matka, která tvrdí, že všechny dobré vlastnosti (a hlavně to pisatelské střevo) mám po ní. Já tam ty společné rysy vidím a docela mě to děsí.

Tak mi dcera moje vlastní předala pomyslné pero, abych popsala 3 hektické dny, strávené v Belgii s její ctěnou osobou. Tož, chutě do toho. ;)

Po klasickém dohadování, kdy manžílek běsnil, že „už zase jedem pozdě a už se mnou nikdy nikam nepojede, protože nikdy nejsme schopní vyjet včas…“ a já ho posílala vychladnout do háje a přilehlých temných končin (tento roztomilý rozhovor je již 27 let nezbytnou součástí každé naší cesty), jsme 17.12. cca ve 22:15 vyrazili na tour směr Plzeň. Dorazili jsme tam okolo půlnoci a vyzvedli praotce a 2 tašky, narvané po okraj převážně jídlem. Pramatka má totiž dojem, že jakákoli destinace krom České kotliny vypadá jako Somálsko po sedmiletém suchu a od toho se odvíjí množství potravin, jež nám nabaluje.

I s bagáží jsme se znovu nalodili a vyrazili po trase Rozvadov – Německo – Belgie – Brusel. Dědoušek chtěl být řidičsky aktivní a tak si vymohl pravidelné střídání za volantem po 2 hodinách. Na benzínce se tedy s manželem vystřídali a děda vyrazil vpřed, v očích smrt. Ta byla o to znatelnější, když za pár okamžiků padla mlha jako mléko a omezila viditelnost na 10 metrů. A protože já i Verča dobře víme, po kom jsme podědily našich 6 dioptrií, stala se cesta dobrodružnou. Manžel na sedadle spolujezdce hypnotizoval obzor pokryt studeným potem a děda, s čelem přilepeným na přední sklo, posléze konstatoval, že by to snad raději vzdal, než ta mlha přejde. 

Na další pumpě tedy došlo opět k výměně řidičů a ejhle, náhle se rozjasnilo, že bylo vidět až do Bavor. Děda začal neklidně poposedávat, na další pumpě opět proběhla výměna, znovu padla mlha a takto se to opakovalo ještě asi 3x, než to děda definitivně vzdal. 

Poté panovalo jasné počasí, cesta v klidu ubíhala a já se oddala blahému spánku, ze kterého mě vytrhlo až brždění na každých 10 metrech – to nás vítal Brusel se svými úžasnými křižovatkami, kde si každý řidič kreativně a během okamžiku vymyslí vlastní pravidla.

Poté, co jsme pochopili jak to tu funguje, jsme pomocí GPS prokličkovali na dohled od ulice, kde se měl nacházet Verči dočasný azyl. Měla jsem s ní domluveno, že až dorazíme do Bruselu, prozvoním ji a ona nás bude navigovat, ale prozvonila jsem – a nic. Sms jsem poslala – zase nic. Začala jsem pozvolna propadat nezvladatelné agresi – VONA SNAD JEŠTĚ CHRÁPE!!

Manžel zaparkoval ve vedlejší ulici a šli jsme se podívat, jak je to vlastně v Bruselu s parkovacími místy (Verča nás nějak zapomněla informovat). Dům jsme našli téměř ihned a před ním bylo dokonce místo pro jedno auto. Trochu jsem se ostýchala zazvonit, ale děda si nedělal násilí a než jsem se stihla nadechnout, abych se s ním domluvila, co dál, už visel na zvonku. Vzápětí vykouklo cosi v chlupatém župánku, chlupatých bačkůrkách a určitě i v chlupatém prádle a já v tom rozpoznala svoji dlouho nespatřenou dcerušku. 

To bylo shledání!! Na chvíli jsem dokonce zapomněla, že jsem jí chtěla rozpoltit lebku za to, jak nás nechala bloudit. Na usmířenou nám vygooglila, jak je to v Bruselu s parkováním, takže jsme zjistili, že stojíme v zóně parkování zdarma pouze na 2 hodiny. Vyplývala z toho nepříjemná povinnost pravidelné výměny času na parkovacích hodinách, které si manžel dal za okno, ale byla to zároveň ta nejlepší varianta, kterou toto město nabízí, protože blíže středu města se nedá parkovat na ulici vůbec. Tak jsme byli rádi za to, co máme, podle přísloví: Lepší vrabec v hrsti…

Proběhli a proóchali jsme se všemi třemi patry budovy, včetně Verunky obytného suterénu. Docela si to tam příjemně zabydlela, pouze jsem v tom viděla jeden háček, který by se výrazně projevil hlavně v případě náhlé gastroenteritidy (jak my, odborníci, říkáme sra..e). To byla absence WC, jež se nacházelo až o 2 patra výš. To bych tedy nedávala. 

Byly nám přiděleny pokoje po Sian (já a manžel) a po Imanolovi (děda), ježto tito dva spolubydlící si vhodně odskočili na výlet do Berlína a my, utahaní cestovatelé, jsme tak měli důstojné místo, kam hlavu složit. Sianin pokoj byl i s koupelnou, s manželskou postelí zvíci malého fotbalového hřiště a alternativně pojatou výzdobou, ale ihned po odložení tašek jsme narazili na problém – francouzská peřina! Že mě to hned nenapadlo! 

Odmítla jsem se po 2 noci přetahovat o cíp tkaniny s prostorově výrazným manželem, hlavně proto, že já na tom se siluetou nejsem o nic lépe, ale Verunka nás zachránila – vyhrabala z nějaké staré truhly jednu klasickou peřinu a půjčila nám na ni svůj povlak, čímž zabránila promptnímu rozpadu manželství svých rodičů.

Děda byl s přiděleným pokojem také spokojen a tak jsme se domluvili, že dáme chvíli poklid unaveným údům a po 3 hodinách vyrazíme na průzkum centra Bruselu. Foťák jsem měla nažhavený a nebýt smrtelně unavená, snad bych samým těšením ani neusnula.

(Kdo dočetl až sem, má u mě metál, páč mě samotnou ty slinty nudí.) 

Profesionální komparzistka

17.12.2015, čtvrtek

Na zítra jsem si vzala volno a na příští týden taky, takže tohle byl můj poslední den v práci před svátky. A vlastně už jsem ani nebyla klasicky v Lexu, ale šla jsem pomáhat na poslední letošní summit. Ten trval až do noci, ale já si už předem domluvila, že musím odejít zhruba v šest, protože jsem se potřebovala připravit na příjezd rodičů, kteří se dostaví zítra v zatím neurčenou hodinu.

Přispala jsem si, protože má přítomnost byla vyžadována až kolem 10:30, probojovala jsem se zvýšenou summitovou ostrahou, třikrát se ztratila než jsem v JL našla Press room (ještě, že jsem vyšla s předstihem) a nakonec se úspěšně nahlásila do služby. Připadala jsem si jako starý mazák, protože už jsem věděla, co je třeba dělat (sledovat účet Rady na twitteru, dávat fotky na facebook, vybrané tweety házet na storify… a samozřejmě napjatě čekat, kdy se objeví u vchodu náš premiér) a mohla jsem to zkušeně předávat dál několika nováčkům. Jo, poučovat lidi, to by mi šlo.

Úkoly byly zadány, každý si šel po své práci (které takhle po ránu ještě moc nebylo), a zhruba v poledne jsem byla požádána, zda bych nešla dělat komparz. Předseda Rady Donald Tusk očividně právě přijíždí do budovy, ale s takovým předstihem, že na místě ještě není dost novinářů, a vypadalo by to blbě, kdyby na něj u vchodu nikdo nečekal. Haha, tak takhle se politikům dodává sebevědomí! Šla jsem tedy dělat novinářku a stoupnout si do hloučku u VIP vchodu. Na to, že je prosinec, je nebývale teplo a stála jsem tam 15 minut jen v blůze, aniž by mi byť jen naskočila husí kůže. Globální oteplování? 

Tusk pak konečně dorazil, pronesl proslov, já si ho pofotila (ale cizím telefonem, takže z toho zase nic nemám) a mohla jsem se vrátit zpět ke twitteru, kde se stále ještě nic extra nedělo, takže jsme s ostatními summitovými dobrovolníky stihli ještě i oběd ve vyprázdněné kantýně (přístup měli pouze lidé se speciálním summitovým badgem a zbytek zaměstnanců musel jít obědvat do Lexu). Začalo se to rozjíždět až s příchodem hlav států kolem třetí hodiny. Sobotka se zase rozjel na dlouhé minuty, takže mi málem upadla ruka, než jsem to všechno sepsala, jen aby mi šéfová pak řekla, že to mám co nejvíc zkrátit, protože tak dlouhej proslov stejně nikoho nezajímá. Aha. Tak tedy promiň, Bohušu, udělala jsem z toho dva krátké odstavečky.

Zajímalo nás, kam vlastně tyhle naše souhrny putují, a jestli jsou někde veřejně k dispozici, že bychom se tím třeba mohli někde pochlubit, ale prý se jedná o přísně tajné materiály, které se posílají přímo Tuskovi  a jeho kabinetu. Hustě my! To si člověk na chvilku i začne připadat důležitě.

Po frmolu s příjezdy hlav států jsme se zase usadili k twitteru a já pak v šest všem popřála pěkné svátky a vyklidila pole. Na tiskovou konferenci za mě šla Slovenka Eva, které tímto oficiálně děkuji, že mi umožnila se takhle brzo uvolnit a zůstala tam do půlnoci.

Doma jsem zjistila, že Sian s Imanolem už odjeli na letiště, což znamená, že Sian už nepotkám. Polkla jsem knedlík v krku, nacpala se čokoládou, aby mi bylo trochu lépe, a šla balit a chystat postele pro rodiče.

Goodbye, bee.

16.12.2015, středa

Po včerejším večírku v práci se rozneslo, že jsem zpívala, takže všichni kolegové, které jsem potkala, se o tom nezapomněli zmínit. Dokonce i ti, kteří tam ani nebyli. Wow. A já si myslela, jak se tu nikdo s nikým nebaví. 

Práce opět nebyla, v Radě už asi taky všichni jedou na sváteční vlně a nic nedělají, takže neposílají ani žádné dokumenty k překladu. Uvítala jsem tedy, když mi napsala Sian, jestli bych za ní nezašla na oběd do Parlamentu, že mi to tam ještě ukáže, než skončí. Je to vlastně její předposlední den, protože v pátek už odlétá s Imanolem na víkend do Berlína a až se vrátí, já už v Bruselu nebudu. Dnes tedy máme poslední společný den.

Na dvanáctou jsem zamířila k Parlamentu, Sian mě jménem Britského MEP (zapomněla jsem jméno jejího šéfa) zapsala jako hosta, prošla jsem všemi kontrolami a pak jsme si konečně mohly společně zajít na ten vytoužený parlamentní oběd, na který nás už jednou nepustili. Teď je ale Strasbourg week, všichni důležití lidé jsou ve Štrasburku, a tudíž i ostraha je méně ostražitá a kantýnu pro jednou nehlídá.

Ceny jídla v Parlamentu jsou o něco vyšší, ale salátový bar je pro změnu levnější, takže se to tak nějak vykompenzuje. Co se týče chuti, nebylo to zlé, ale spokojeně musím konstatovat, že Lex nikterak nezaostává a možná to máme i lepší.

Usadily jsme se a probíraly včerejší loučení Sian a Rémyho (Stéphanův kamarád, se kterým se Sian zhruba v listopadu dala dohromady). Vyprávěla mi, jak to probíhalo, že hodně brečela, ale že ve výsledku to dopadlo dobře a oba by se rádi vídali i dál. Rémy tedy určitě přijede na návštěvu do Cardiffu. To je krásné! Sian byla samozřejmě pořád dost smutná, protože si ho opravdu oblíbila a ráda by tento vztah i nadále rozvíjela, nicméně osud tomu nepřeje a ona se musí odstěhovat do UK. Co jen mi to připomíná? Za měsíc budu řešit úplně to samé, takže jsem s ní silně soucítila a snažila se ji utěšit.

Po obědě jsme se prošly vylidněnou budovou Parlamentu, nakoukly jsme i do pracovny předsedy Parlamentu Martina Schulze, do oken pracoven extrémní pravice, do jednací místnosti S&D (pro které pracuje Sian)… Bylo to celkem výživné. Nakonec jsme se zastavily v nejvyšším patře pod skleněnou střechou, po které se zrovna proháněli myči oken, a pokračovaly jsme ve fňukání. Sian oplakávala Rémyho a já oplakávala Sian. Je tu nejbližším člověkem co mám a bez ní bude celý tenhle pobyt úplně jiný a o dost smutnější. Ona je to tepající srdce našeho domu, vaří, směje se, vymýšlí hlouposti, hraje příšernou hudbu, na kterou tančíme v kuchyni, sleduje se mnou sappy British TV… Bez ní bude zkrátka doma mrtvo a smutno. Dohodly jsme se, že dnes je poslední večer, který máme obě volný, než se rozjedeme do svých domovů, takže si uděláme rozlučkovou večeři, opijem se, pobrečíme si a prostě se řádně rozloučíme.

Pak už jsme se obě musely vrátit do práce, ale plán na večer byl jasný. To jsem ještě nevěděla, že nám oběma bude večer z nějakého záhadného důvodu blbě, takže jsme sice spáchaly naprosto božskou večeři, ale Sian celou dobu bolelo břicho a mně začalo bolet taky asi v polovině jídla. Nevěděla jsem, jestli vrhnu nebo jen bídně zhynu a na pití alkoholu jsme se necítila ani jedna. Nakonec jsme se jen stulily na gauč, pustily si First Dates (reality show na britské televizi, na které tu společně ujíždíme), zkoukly asi dva díly a pak šly spát. Tomu tedy říkám divoká rozlučka. Poobjímaly jsme se (už během dne bylo stanoveno pravidlo, že se musíme obejmout pokaždé, když se uvidíme, což mi silně připomnělo jednu epizodu Scrubs a hned mi to zlepšilo náladu – Myka bude vědět), ale zítra se ještě uvidíme u snídaně, tak pláč jsem prozatím potlačila. Ach jo, tohle nesnáším.